Z Qomu jsme vyrazili už krátce po poledni. Zdenka měla strach, že se davy poutníků se co chvíli vydají směrem na Teherán a zasednou nám všechna místa v autobusech. Na ohromném kruháči na kraji města jsme bez problémů nasedli do jednoho z autobusů, kam zruční naháněči naháněli, a za hodinu jsme byli zpátky z jižní pouti – v Teheránu. Teherán má několik ohromných autobusových nádraží. To, na které jsme přijeli, bylo kousíček od zastávky metra, takže dostat se do hotelu bylo velmi jednoduché a my se nemuseli otravovat handrkováním s taxikáři a popojížděním ucpaným městem. Teherán potřebuje metro jako sůl! Ve městě jsou teď v provozu 2 linky, které se na koncích dále prodlužují. Na pláncích už ale Íránci mají nakreslených všech 9 linek, asi aby se lidi měli na co těšit. Jinak metro je velmi pohodlné a směšně levné, jízda stojí necelé 3 koruny, zpáteční 4. Soupravy jsou moderní a děsně dlouhé. Plánovači měli asi dobrý důvod k tomu, že jednu z existujících linek postavili tak, že obkružuje vnitrostátní letiště v asi 5km oblouku, takže člověk musí na některé z okružních stanic vystoupit a dojet kus taxíkem.
Večer jsme šli do arménského klubu. Je to dům místní arménské komunity, ve kterém je v provozu restaurace. Je to prý jediné místo v Teheránu, kde je možné pobývat na veřejnosti bez hedžábu a pít (přinesený) alkohol. Muslimové tam mají díky těmhle výsadám vstup úředně zakázaný. Alkohol se v Íránu nesmí prodávat, vyrábět ani dovážet; ale když už se nemuslim k němu nějakým způsobem dostane, může ho bez problémů vypít (my stále sušíme jednu lahev domácího vína, kterou jsme dostali v Isfahánu).
Druhý den pršelo. Bylo to úplně poprvé, kdy by v Íránu nebylo jasno a hned s deštěm. Měli jsme naplánovaná muzea, takže pro nás žádný problém. Díky počasí se dobře pročistil vzduch a ve městě se dalo hned existovat významně lépe než před dvěma týdny. Najednou byly vidět i hory nad Teheránem, které byly na vrcholcích pokryty sněhem. Byli jsme v Íránském národním muzeu a v muzeu drahokamů. Národní muzeum je s ohledem na íránské dějiny poměrně skromné – jedno patro s předměty předislámských kultur, které byly nalezeny na místech, po kterých jsme jezdili. Muzeum drahokamů na druhou stranu bylo zajímavé hned z několika důvodů. Je v sejfu íránské národní banky, která dnes všechny předměty vlastní. Má otevřeno 4 dny v týdnu po dvou hodinách, takže je poměrně obtížné se do něj dostat, člověk si musí vystát pěknou frontu, pak jsou ještě vybraní jedinci (třeba já) před vstupem podrobeni osobní prohlídce. Vstupné je desetkrát dražší než do jakéhokoliv jiného muzea. Když už je člověk uvnitř, může obdivovat šperky obsahující například největší nalezený růžový diamant na světě, několik (údajně) největších nalezených smaragdů, největší známou perlu (má tvar růže), třásně vyrobené z více než milionu drobounkých perel, globus zhotovený z 23 kil zlata a více než 53 tisíc drahokamů a další podobné zvrácenosti. Vznik většiny těchhle věcí spadá do doby před 200 až 300 lety, kdy byly vyrobeny za vládnutí královské dynastie Qazárů (např. již dříve zmíněný Nasr-edin šáh). Některé šperky byly těmto panovníkům darovány při jejich cestách po světě nebo návštěvách jiných vládců v Persii.
Večer jsme ještě zašli na Teheránský bazar do obchodu s koberci a nechali si o nich udělat přednášku. Bylo to zajímavé a koberce byly opravdu velmi krásné. Musíme ještě promyslet, jestli má smysl, abychom si nějaký kupovali, resp. Když si ho koupíme, co s ním budeme dělat. :)
Večer jsem ještě zavolal Abbásovi. To je milý kluk, kterého jsme potkali v hotelu v Yazdu. Zaujal mě, když říkal, že jezdí každý rok na pouť do irácké Karbaly, kde je hrobka imáma Hossejna. Říká: žádné místo není nebezpečné když míš, jak se v daných podmínkách chovat; pojeď příště se mnou a uvidíš :). Napsal o tom knížku a chce, abych jich několik přivezl do Čech a rozdistribuoval je vhodným lidem (zájemci se mohou hlásit :) ). Abbás hned přijel a že nám musí ukázat Teherán. Nevadí, že už je po desáté večer, pojedeme se podívat do severního Teheránu na hory (prohlídku největší mešity, která je zrovna ve výstavbě se nám podařilo na několikrát odmítnout). Severní Teherán je paradoxně výrazně bohatší než jižní, ten starý, kde jsou vládní sídla, královské paláce a muzea. Hned za ním se vypínají strmé kopce. Nedaleko Teheránu je i nejvyšší íránská hora Damavand, která měří 5671 metrů. Na úpatí jednoho z kopců je krásný rozlehlý park, kde se Íránci scházejí a piknikují. Přijeli jsme tam po jedenácté, ale pořád byl plný lidí. Stoupali jsme do prudkého kopce až k ohromnému železnému orlovi shlížejícímu na město. Byl odtamtud parádní výhled na celé město.
Cestou domů taxíkem jsme si z Abbáse, pravověrného muslima, utahovali. Je reportér, pracuje pro vládní rádio a televizi. Říkáme mu: Abbási, víš o tom, že v Praze je rádio, které vysílá persky? Jmenuje se radio Fárda, nebo tak nějak. A on: Hmmm, vím. Ale to je rádio našich nepřátel z USA a Londýna. A my udiveně: Jak to, nepřátel, jak to myslíš. To rádio je přece v Praze. My nejsme vaši nepřátelé, nebo jo? A on vyhýbavě: to rádio není íránské, my nemůžeme ovlivnit co říkají… Chvíli bylo ticho a pak se ozval hlas z taxikářova Kenwooda: „zdravíme vás při poslouchání rádia Fárda!“. Cítili jsme škodolibé zadostiučinění. Pak nám ještě chvíli trvalo přesvědčit Abbáse, že nás opravdu nemusí druhý den doprovázet na letiště, slíbili mu, že se před odjezdem určitě uvidíme a šli jsme spát.
