Šlapat na cizí střechy povoleno

Posledním cílem na naší cestě bylo městečko Masuleh, ležící v horách v severozápadním Íránu. Existuje v tomto místě už 1500 let. Je postavené na konci dlouhého údolí, které se táhne od Kaspického moře a je tvořeno příkrými svahy porostlými bujnou vegetací – jaká to změna oproti zbytku Íránu, který je většinou vyprahlý. Po dvaceti kilometrech stoupání je údolí uzavřeno kopci ze všech stran a právě v tomto místě se rozprostírá Masuleh. Svahy jsou velmi příkré, takže domy jsou postaveny tak, že střechy těch níže položených tvoří chodníky či ulice pro ty položené výše.Svahem se klikatí kamenná schodiště spojující „zkratkami“ jednotlivá patra zástavby. Z šesti různých stran se do vesnice stékají stupňovitými vodopády potoky a říčky, aby dole vytvořily hučící řeku. I když vesnička v mnoha věcech připomíná Kandovan, (kde lidé žijí ve skalních homolích) celkový dojem je výrazně jiný. V Masulehu „mají turisty rádi“ :) a snaží se vytvořit co nejlepší podmínky pro utrácení jejich peněz. Hned po příjezdu nás odchytil strejda, který předtím visel na sloupu a spravoval elektrické vedení a operativně přerušil práci, aby nás odvedl domů, kde nám nabídl nocleh. Prý s večeří v ceně. Večer pak opravdu přišel a uvařil „íránskou omeletu“ z dušených rajčat, hromady česneku, koření a vajec. Ráno před odjezdem do Teheránu jsme se ještě pokusili uvařit správný íránský čaj, ale ukázalo se, že když dva dělají totéž, výsledek se většinou liší. :).

Auta

V Íránu jezdí neskutečná kvanta aut a motorek. Na poměr k počtu lidí je to sice stále méně než u nás, ale Íránci to zase doženou tím počtem lidí. Téměř veškerá produkce aut je domácí. Je tu několik značek. Ikonou íránu je Paykan v několika jeho generacích. V té nejnovější připomíná poslední bolševickou Volhu (čtyřkvaltovou). Místním symbolem statusu je Iran Khodro – něco jako naše Octavia, nebo licenční Peugeot 406, vyráběný dodnes. Ten se dělá v super basic výbavě. Žádné airbagy ani ABS. Pohon má paradoxně na zadní kola. Kromě něj se vyrábí a prodává i 206. Kromě těchhle značek existuje ještě několik dalšícj, vyrábějící malá vozítka typu Hyundai Getz. Jedno z nich velmi nápadně připomíná Renault 5, tentokrát ale pod místním názvem. Motorky si mohou obyčejní smrtelníci pořizovat jen do objemu 125 ccm. Silnější stroje můžou používat jen policajti. Stopětadvacítky ale v pohodě stačí na odvezení čtyřčlenné rodiny nebo deseti krabic nákladu.
S autobusy je to tu podobné. Jsou tu kvanta starých Mercedesů, které Německo mohly brázdit tak někdy v 60, 70 letech. Tady byly zřejmě licenčně vyráběny donedávna. Dále licenční Volva a Scanie, ty už vypadají velmi moderně.
Benzín mají paradoxně Íránci jakoby na příděl. Mají tu totiž sice kvanta ropy, ale málo zpracovatelských rafinérií. Obyčejný smrtelník dostane tedy na měsíc kvótu 100 litrů. Benzín v rámci kvóty si kupuje za 2 kč litr. Nad kvótu o polovinu dráž (to už je vážné :) ). Pump je velmi málo, typicky v každém městě jedna nebo dvě, na dálnicích po padesáti kilometrech a stojí před nimi dlouhé fronty. Majitelé všech našich tédéíček by tu zažívali ráj na zemi. Nafta tu stojí necelých 30 haléřů za litr. Pump kde je k dostání je ještě méně než benzínových.
V nehodovosti jdou Íránci nejhorší na světě. Není divu, jezdí se tu naprosto živelně. Íránec na motorce, byť veze manželku a mezi sebou mají namačkané dvě děti nikdy nepoužije přilbu. Viděli jsme jich pár co jí alespoň měli, i když ji jen vezli na řidítkách (pravda – když začalo pršet, přileb přibylo). Íránec se zpravidla nepásá, zadní sedadla sice pásy mají, ale už nemají spony do kterých by se zapnuly. Íránec rozsvítí až tehdy, kdy opravdu nevidí na cestu. Ve městech je zpravidla veřejné osvětlení, takže se po ulicích v noci prohání spousta naprosto neosvětlených motorek a paykanů. Při míjení mimo město se Íránci navzájem problikávají dálkovými světly, „aby o sobě věděli“. Neustále na sebe troubí, není to ale ono agresivní troubení v českém pojetí, v podstatě jsme na silnici neviděli lidi se rozčilovat. Červená se trochu dodržuje, až na motorkáře, kteří se (v noci neosvětlení) proplétají skrz proud aut jedoucích na zelenou.
Přecházení ulice je vcelku adrenalin. Proud aut a motorek nikdy nepřestává a chodec musí ukázat svoje odhodlání přejít, jinak se nikdy nikam nedostane. Když člověk dá najevo, že to myslí vážně a pustí se do silnice, auta ho začnou objíždět tu zprava, tu zleva, někdy dokonce přibrzdí a člověk se zpravidla dostane tam kam chce.

Mozeček nebo očíčko?

Íránská kuchyně je velmi vyhlášená, je rozvíjená tisíce let. Patří mezi zdravější. Íránci jedí hodně ovoce a zeleniny, z masa hlavně jehněčí a kuřecí. Bohužel restaurací s typickou íránskou kuchyní je podstatně méně než stále více se rozmáhajících fastfoodů nabízejících různé hamburgery, smažené kuře ala KFC. Úplně nejčastější jsou malé hospůdky či bistra nabízející různé druhy kebabů. V Lonely Planet píšou, že pokud chceš ochutnat opravdovou íránskou kuchyni, musíš být pozván do íránské rodiny.
Nejtypičtější snídaní je chleba (placky pečené uvnitř pece na zdech, pec vypadá jako naše pec na pizzu, pekař tam placky zkušeně přilepuje). Dál máslo, feta sýr, med, marmeláda (často mrkvová) a samozřejmě černý čaj.
Čaj je vůbec velmi důležitá záležitost v životě Íránců. Pijí ho neustále, usrkávají přes kostku cukru v ústech. Je to společenská záležitost, dostali jsme mnoho pozvání na čaj od lidí, s kterými jsme prohodili pár slov. Čaj se pije v Íránu asi od 17. století. Jsou zde čajovny, kde se pije čaj či kafe a kouří vodní dýmky. Některé jsou vyhrazeny pouze mužům, někde mají ženy vymezené prostory, ale naštěstí existují i oboupohlavní.. Pouze vodní dýmka je povolená jen mužům..
Hlavním jídlem je často kebab, může být z mletého jehněčího, kuřecích kousků a podobně Grilují ho a podávají s rýží a grilovanými rajčaty. Rýže je servírována zdobená šafránovou rýží a sušeným rybízem a kouskem másla. Většinou se dostane obrovská hromada a je opravdu výborná (ne jako ty slepence, co nám podávali ve školních jídelnách).
My jsme vyzkoušeli značné množství íránských jídel během naší návštěvy u Mahsy v Esfahánu. Mezi nejznámnější patří ghorme sabzi (zelenohnědá omáčka s masem, fazolemi, zeleninou), pečená rýže s kuřecími kousky, plněná pečená rajčata , papriky, lilek, plněné vinné listy. Perskou klasikou je pak fesenjun, což je maso s omáčkou z ořechů a šťávy z granátových jablek. Zajímavou specialitou z okolí Kaspického moře je mirza ghasemi(lilek, dýně, česnek, rajčata a vejce. Vše servírováno s rýží a všudypřítomným jogurtem.
Lahůdkou mezi lahůdkami je prý vařená ovčí hlava a z té především jazyk, mozeček a oči, dále též pak ovčí nožky...nic z toho jsme neochutnávali, vyprávěla nám o tom Mahsa a chtěla koupit jednu hlavu v konzervě, naštěstí se na to zapomnělo.
Jako dezert je často ovoce všech druhů. Našem nejoblíbenějším sladkým pečivem se s přehledem staly koláčky plněné ořechovou náplní, které pečou u Kaspického moře v oblasti Gilan. Dále mají spousty koláčků z lineckého těsta, listového s různými náplněmi. A samozřejmě je k mání baklava apod.
Kromě čaje pijou často slaný jogurtový nápoj s bylinkami, coca colu (tu si navzdory embragu stále pod tímto brandem lahvují v Mashadu), fantu, popř. jejich íránské Zam Zam variace. Na každém rohu nabízejí vynikající džusy lisované z ovoce, my si dávali hlavně mrkvový a melounový. Alkohol je zde zakázán, ale najdou se tu různé samohonky, domácí vína – ale jen v přísném utajení. Populární jsou neakoholická piva s nejrůznějšími příchutěmi - chutnají spíš jako limonády.

Mám to jako nové

Íránci si libují v nových věcech. Mají je rádi tak, že když si nějakou koupí, chtějí jí mít novou co nejdéle. Takže jí ani nevybalují. U Mahsy v pokoji jsme seděli na kancelářské židli s opěradlem zabaleným do igelitu. Viděli jsme řadu aut, která měla sedačky a opěrky hlav zabalené do igelitu. Jedno auto – už bylo nabourané – mělo do igelitu zabalený i nárazník. Auto kterým jsme dnes jeli do Kandovanu – vygárbený Peugeot, který sotva jel, měl do igelitu zabalené sluneční clony. Ležím v hotelu za 40$ a matrace pode mnou šustí - je zabalená do igelitu. Asi jí chtějí mít jako novou i pro ostatní hosty.

Lidské termitiště

Druhý den ráno jsme měli hned po rozednění domluveného taxíka do vesničky Kandovan. Je to městečko vytesané v pískovcových skalách asi 60 km od Tabrízu. Je to zmenšenina velmi podobných míst v turecké Kapadokii. Erozí tam ve skalách vznikly špičaté homole, ve kterých si lidi vykutali malinké domky. Homole postupně vybavili dveřmi a okny a ti náročnější si k nim přistavili další zděné místnosti. Vesnička je nalepená na úpatí prudkého svahu. Mezi domky a homolemi se vinou úzké kamenné chodníčky po kterých místní honí svoje osly a ovce. Osli a ovce také zařídí, že je chůze po hladkých kulatých kamenech docela dobrodružství. Místní to všechno hravě zvládali v pantoflích, já byl docela rád za pohory. S autem tam toho člověk moc nepořídí, takže osel je v Kandovanu zásadní prostředek pro přepravu osob a nákladu. Místní nebyli nijak přívětiví. Většinou nás ignorovali. Fotit se nechtěli a když už, tak se k nám ochotně stavěli zády. Ale chápu je. Spousta lidí se na ně jezdí dívat jak do skanzenu. Pro jednou je brodění se oslími a ovčími bobky zábava, ale oni to mají neustále. Všude běhala spousta malých dětí a ve vsi byla i škola. Měli jsme radost, že tahle vesnice má na rozdíl od jiných které jsme viděli o budoucnost postaráno.
Z Kandovanu jsme jeli přímo na autobus do Rashtu. Je to nějakých 9 hodin cesty okolo Kaspického moře (a taky před hory jak se ukázalo). Cestou jsme viděli vítání velké rodiny velkou rodinou. Asi 10 lidí z našeho autobusu vystoupilo ve městě, kde na ně čekal houf čekajících bubáků a aut. Nastal rej lidí, všichni se jeden přes druhého velmi bouřlivě vítali, křičeli, líbali se a několika (zřejmě významným) návštěvníkům byly předány umělé pugéty a na krk pověšeny věnce z umělých květin. Ve městě Ardabíl jsme přesedli do pohodlnějšího autobusu a začali sjíždět z náhorní plošiny dolů ke Kaspickému moři. Bylo to úžasné klesání. Sjížděli jsme z prudkého kopce v podstatě celou hodinu. Už byla tma a pršelo, ale bylo vidět jak se pod námi otevírají další a další údolí, kterými se táhne silnice dolů. Museli jsme sjet určitě minimálně 2 výškové km. Když jsem viděl v protisměru supět přetížené náklaďáky, pochyboval jsem, že se kdy dostanou nahoru.

Léto nám skončilo, jsme na severu Íránu

Letíme do Tabrízu v severozápadním Íránu.Tahle oblast je obývána hlavně Kurdy, Turky a Ázerbájdžánci. Zajímavé je, že tu nejsou žádné národnostní konflikty a všechny národnosti se cítí být Íránci. Minority mají poměrně významné zastoupení v uměleckých a politických kruzích. Sám Chamenejí je Ázerbájdžánec.
Na letišti probíhaly věci trochu neobvykle. Měli jsme elektronickou letenku od naší kanceláře, ale s tou si nevěděli příliš rady. Takže všem nám podobným novátorům na letišti pak vypisovali klasickou papírovou. Náš let nebyl na žádné tabuli udávající odlety, ani u žádné check-in přepážky. Když už zbývala do odletu míň než hodina, trochu jsem znervózněl a šel zjistit jak se věci mají. Důvod utajení jsem neodhalil, ale našel jsem u jedné přepážky nalepený papír s číslem našeho letu na LCD monitor, na kterém všude jinde svítily ostatní destinace. U přepážky nikdo nebyl, ale konečně nás odbavila paní u vedlejší, která měla nad sebou napsáno Mashad. :) Pak už šlo všechno hladce.
V Tabrízu jsme se cítili velmi dobře (až na ochlazení z letních skoro na zimní teploty). Městem protéká řeka, která je zmíněna ve Starém zákoně, takže možná zde se poprvé Adam s Evou zakousli do jablka. Každopádně velký rozvoj zažilo město na začátku druhého tisíciletí, kdy se stalo součástí obchodní cesty vedoucí z Evropy na střední východ. Od té doby bylo město několikrát zničeno, třikrát zemětřesením, dvakrát válkami o tohle strategické místo.
V Tabrízu nejsou žádné neodolatelné turistické taháky, ale je velmi příjemné k turistům. Lidé tu na ně nejsou příliš zvyklí a jejich pohostinnost, ochota pomoci a zvědavost působí upřímněji, než jižně od Teheránu. Na trhu jsme potkali pána, který říkal, že je učitel historie ve výslužbě, dříve dělal ve strojírenském podniku s panem Novákem z Prahy a dnes si na bazaru přivydělává v jeho antique shopu – no, spíš vetešnictví :). Ukazoval nám kompletní sadu bankovek ze šáhovy doby a zkoušel nás z osob a míst, které jsou na nich zobrazeny. Nebo nás venku odchytil pan šéf místní informační kanceláře, který tvrdil, že umí 8 jazyků (včetně češtiny – tou uměl hlavně nadávat). Ten nám zase nalinkoval další den a vymyslel způsob jak vidět Kandovan, který jsme mysleli, že pro nedostatek času budeme muset vynechat. Další kluk nám šel ukázat kde se prodávají jízdenky do města kam jedeme a při té příležitosti nám je rovnou zaplatil. Dalo nám docela práci mu peníze vnutit zpátky.
Večer jsme ještě zašli do příjemné čajovny na čaj a zmrzlinu. Ve vedlejším obchůdku s prádlem bylo pár figurín, které zrovna nebyly navlečené do místních oblečků. Měly dobře vymodelovaná prsa, která dávala na odiv. O trochu méně detailně vymodelovaný účes však skrývaly pod šátkem. :)

Diamantů jak v drahokamenolomu

Z Qomu jsme vyrazili už krátce po poledni. Zdenka měla strach, že se davy poutníků se co chvíli vydají směrem na Teherán a zasednou nám všechna místa v autobusech. Na ohromném kruháči na kraji města jsme bez problémů nasedli do jednoho z autobusů, kam zruční naháněči naháněli, a za hodinu jsme byli zpátky z jižní pouti – v Teheránu. Teherán má několik ohromných autobusových nádraží. To, na které jsme přijeli, bylo kousíček od zastávky metra, takže dostat se do hotelu bylo velmi jednoduché a my se nemuseli otravovat handrkováním s taxikáři a popojížděním ucpaným městem. Teherán potřebuje metro jako sůl! Ve městě jsou teď v provozu 2 linky, které se na koncích dále prodlužují. Na pláncích už ale Íránci mají nakreslených všech 9 linek, asi aby se lidi měli na co těšit. Jinak metro je velmi pohodlné a směšně levné, jízda stojí necelé 3 koruny, zpáteční 4. Soupravy jsou moderní a děsně dlouhé. Plánovači měli asi dobrý důvod k tomu, že jednu z existujících linek postavili tak, že obkružuje vnitrostátní letiště v asi 5km oblouku, takže člověk musí na některé z okružních stanic vystoupit a dojet kus taxíkem.
Večer jsme šli do arménského klubu. Je to dům místní arménské komunity, ve kterém je v provozu restaurace. Je to prý jediné místo v Teheránu, kde je možné pobývat na veřejnosti bez hedžábu a pít (přinesený) alkohol. Muslimové tam mají díky těmhle výsadám vstup úředně zakázaný. Alkohol se v Íránu nesmí prodávat, vyrábět ani dovážet; ale když už se nemuslim k němu nějakým způsobem dostane, může ho bez problémů vypít (my stále sušíme jednu lahev domácího vína, kterou jsme dostali v Isfahánu).
Druhý den pršelo. Bylo to úplně poprvé, kdy by v Íránu nebylo jasno a hned s deštěm. Měli jsme naplánovaná muzea, takže pro nás žádný problém. Díky počasí se dobře pročistil vzduch a ve městě se dalo hned existovat významně lépe než před dvěma týdny. Najednou byly vidět i hory nad Teheránem, které byly na vrcholcích pokryty sněhem. Byli jsme v Íránském národním muzeu a v muzeu drahokamů. Národní muzeum je s ohledem na íránské dějiny poměrně skromné – jedno patro s předměty předislámských kultur, které byly nalezeny na místech, po kterých jsme jezdili. Muzeum drahokamů na druhou stranu bylo zajímavé hned z několika důvodů. Je v sejfu íránské národní banky, která dnes všechny předměty vlastní. Má otevřeno 4 dny v týdnu po dvou hodinách, takže je poměrně obtížné se do něj dostat, člověk si musí vystát pěknou frontu, pak jsou ještě vybraní jedinci (třeba já) před vstupem podrobeni osobní prohlídce. Vstupné je desetkrát dražší než do jakéhokoliv jiného muzea. Když už je člověk uvnitř, může obdivovat šperky obsahující například největší nalezený růžový diamant na světě, několik (údajně) největších nalezených smaragdů, největší známou perlu (má tvar růže), třásně vyrobené z více než milionu drobounkých perel, globus zhotovený z 23 kil zlata a více než 53 tisíc drahokamů a další podobné zvrácenosti. Vznik většiny těchhle věcí spadá do doby před 200 až 300 lety, kdy byly vyrobeny za vládnutí královské dynastie Qazárů (např. již dříve zmíněný Nasr-edin šáh). Některé šperky byly těmto panovníkům darovány při jejich cestách po světě nebo návštěvách jiných vládců v Persii.
Večer jsme ještě zašli na Teheránský bazar do obchodu s koberci a nechali si o nich udělat přednášku. Bylo to zajímavé a koberce byly opravdu velmi krásné. Musíme ještě promyslet, jestli má smysl, abychom si nějaký kupovali, resp. Když si ho koupíme, co s ním budeme dělat. :)
Večer jsem ještě zavolal Abbásovi. To je milý kluk, kterého jsme potkali v hotelu v Yazdu. Zaujal mě, když říkal, že jezdí každý rok na pouť do irácké Karbaly, kde je hrobka imáma Hossejna. Říká: žádné místo není nebezpečné když míš, jak se v daných podmínkách chovat; pojeď příště se mnou a uvidíš :). Napsal o tom knížku a chce, abych jich několik přivezl do Čech a rozdistribuoval je vhodným lidem (zájemci se mohou hlásit :) ). Abbás hned přijel a že nám musí ukázat Teherán. Nevadí, že už je po desáté večer, pojedeme se podívat do severního Teheránu na hory (prohlídku největší mešity, která je zrovna ve výstavbě se nám podařilo na několikrát odmítnout). Severní Teherán je paradoxně výrazně bohatší než jižní, ten starý, kde jsou vládní sídla, královské paláce a muzea. Hned za ním se vypínají strmé kopce. Nedaleko Teheránu je i nejvyšší íránská hora Damavand, která měří 5671 metrů. Na úpatí jednoho z kopců je krásný rozlehlý park, kde se Íránci scházejí a piknikují. Přijeli jsme tam po jedenácté, ale pořád byl plný lidí. Stoupali jsme do prudkého kopce až k ohromnému železnému orlovi shlížejícímu na město. Byl odtamtud parádní výhled na celé město.
Cestou domů taxíkem jsme si z Abbáse, pravověrného muslima, utahovali. Je reportér, pracuje pro vládní rádio a televizi. Říkáme mu: Abbási, víš o tom, že v Praze je rádio, které vysílá persky? Jmenuje se radio Fárda, nebo tak nějak. A on: Hmmm, vím. Ale to je rádio našich nepřátel z USA a Londýna. A my udiveně: Jak to, nepřátel, jak to myslíš. To rádio je přece v Praze. My nejsme vaši nepřátelé, nebo jo? A on vyhýbavě: to rádio není íránské, my nemůžeme ovlivnit co říkají… Chvíli bylo ticho a pak se ozval hlas z taxikářova Kenwooda: „zdravíme vás při poslouchání rádia Fárda!“. Cítili jsme škodolibé zadostiučinění. Pak nám ještě chvíli trvalo přesvědčit Abbáse, že nás opravdu nemusí druhý den doprovázet na letiště, slíbili mu, že se před odjezdem určitě uvidíme a šli jsme spát.

Nechť trpím jak imám

Včera jsem udělal svojí první telefonickou rezervaci hotelu v Qomu v perštině. Stačily k tomu dvě slova: „fárda“ – zítra a „do“ – dvě. Můj protějšek znal night a tím jsme to dali dohromady. Trochu mě strašilo, když děda taxikář v Kášánu říkal, že je v Qomu svatá pouť. Do města jsme přijeli v 9 večer. Bylo úplně ucpané lidmi a auty všude davy prodírající se přes sebe. Když jsme se prodrali do hotelu, vítala nás cedule „we have no empty“. Zkrátím to; hoteliér sice rezervaci pochopil, ale pak na něj všichni okolo mluvili a on pak usnul a zapomněl na ni. Když obvolal všechny ostatní hotely ve městě a zjistil, že jsou všechny úplně plné, ubytoval nás ve své direktorské oficíně. Vyrazili jsme do města a teprve v ten moment jsme pochopili, kam jsme se to vlastně dostali.
Qom je druhé nejsvětější město v Íránu (po Mashadu, kde je hrobka imáma Rézy). Střed města tvoří rozlehlý chrámový komplex, ve kterém je hrobka sestry imáma Rézy. A dnes, shodou okolností, si muslimové připomínají výročí úmrtí (tedy zavraždění; v tomhle světě málokdo významný sejde přirozenou smrtí) 6. imáma a v jeho rámci konají poutě do různých svatých míst, včetně Qomu. Měli jsme to z hotelu k chrámu s hrobkou co by kamenem dohodil. Přešli jsme most a už jsme byli před vchodem; všude okolo davy lidí proudící oběma směry. Chceme dovnitř. Mezi strážci směrujícími poutníky (barevnými oprašovadly na nábytek) se strhla hádka o to, jestli můžeme coby nemuslimové dovnitř. Jeden říkal v žádném případě, druhý říkal ale prosím tě proč ne, vždyť se chtěj jen podívat. Dalo mu to spoustu práce a běhání, ale nakonec nás dovnitř dostal. Řekl kam opravdu nemůžeme (k hrobce samotné a tam kde se lidé modlili), kam jo a zmizel.
Chvíli jsme bloumali sem a tam, koukali se na řady modlících se muslimů a snažili jsme se zahlédnout hrobku. Třpytila se v jasné záři sodíkových výbojek, bohatě zdobená a vykládaná zrcátky. Na jednom z vedlejších nádvoří komplexu se ozývaly náboženské chorály. Šli jsme tam, sedli si a dělali neviditelné. Pak to přišlo. Dav asi 300 lidí obcházel nádvoří a jako v tranzu vykřikoval tryznu za imáma. V centru davu bylo nějakých 50, 100 lidí, kteří si rytmicky bušili vší silou do hrudí. Jak v extázi skákali do rytmu tryzny a mlátili se do hrudi až to dunělo. Stáli jsme a koukali na to jak omámení. Chlapi pořád dokola vykřikovali tu tryznu, a každou chvilku vystupňovali novou vlnu šíleného bušení si do hrudi, které vždycky trvalo tak půl minuty. Byli přímo před námi a obřad jako by nebral konce. Byla v tom davová psychóza, ale zároveň si nás nikdo nevšímal a necítili jsme se nijak v nebezpečí. Nikdo nám ani nedával najevo, že tam nemáme co dělat. Pak jsme se dozvěděli, že bušení do hrudi znamená symbolické sdílení imámovy bolesti. Šli jsme se kouknout na další nádvoří paláce a cestou jsme bohužel narazili na dalšího velmi snaživého strážce, který nás, coby nemuslimy, vyhodil. Šli jsme se ještě trochu projít. Bylo poměrně pozdě v noci, lidé se ukládali ke spánku všude možně okolo chrámu, na chodnících, na ulici. Spousta z nich měla s sebou malé děti nebo i mimina. Říkal jsem si, že jsme nakonec nemuseli direktora tolik dusit krz tu jeho kancelář, někdo by nás určitě vzal k sobě na deku.
Původně jsme chtěli zůstat v Qomu 2 noci, ale po zkušenosti s hotelem jsme se rozhodli odjet druhý den do Teheránu. Za oficínu, byť poměrně nepohodlnou nám totiž byla naúčtována plná cena (můj herecký výstup předvádějící noční hluk televize z recepce a neustálé dohadování hostů s recepčním pozdě do noci a brzy od rána pomohl jen k bezplatné snídani). Ráno jsme vyrazili znovu k chrámu. Lidí od večera ještě znova přibylo. Chtěli jsme se ještě jednou dostat dovnitř a okouknout věci za denního světla. Bylo to ale ještě obtížnější než večer. Nakonec se nám to asi napočtvrté podařilo. Chovali jsme se podle večerního scénáře (být neviditelní), ale po chvíli sezení a sledování obřadů k nám přišel nějaký pohůnek a že prý račte za mnou. Odvedl nás přes nádvoří do přebohatě vyzdobené místnosti nadepsané „Bureau of Foreign Affairs“. Chvilku jsme nevěděli co se bude dít, ale po chvíli se z toho vyklubalo posezení a rozhovor s mollou (šiítský duchovní s turbanem na hlavě). Tvrdil, že nám zodpoví jakékoliv otázky a vyptával se nás co jsme zač a jak vidíme Írán. Strávili jsme s ním asi hodinu a nakonec jsem nabyl dojmu, že to byl nacvičený postup jak elegantně uklidit zevlujícího turistu. Když jsme naznačili, že půjdeme, vybavil nás dárky – svěceným cukrem a karamelem, knihou o islámu očima člověka západní kultůry a časopisy pro mladé popisující průběh íránského mírového jaderného programu, konverzi mladé Kanaďanky k islámu a obsahující doporučení kterak vychovávat děti. Poté řekl pohůnkovi ať nás doprovodí k východu. Naštěstí se nám podařilo se mu v davu ztratit, takže jsme na hlavním prostranství před hrobkou mohli ještě nějakou chvíli sledovat různé skupiny provozující tryznu za zemřelého imáma.
Obřady byly velmi emotivní a i v nezaujatém člověku zanechaly hluboký zážitek. Způsob jakým muslimové uctívají svoje zemřelé náboženské idoly není myslím v Evropě příliš k vidění. Těla zbitá dlaněmi nebo řetězy do ruda, pláč a slzy a extatické vykřikování žalmů si budu asi dlouho pamatovat. Byť bylo v tom všem spousta davové psychózy, předvádění se a manipulace.
Spousta lidí nás od Qomu zrazovala – nic tam není, jen spousta mollů a bubáků v čádorech, co tam budete dělat. Ale my se tam naštěstí ocitli v ten správný čas. :)
Navíc se ozvaly moje peníze, které jsem ještě před odjezdem nasypal do „černé díry“.Maníkům z té úžasné firmy (viz kolik je v Íránu 2x59) se konečně podařilo najít nějaký let, který by pro nás byl alespoň trošku účelný. Takže v pondělí ráno poletíme na severozápad do Tabrízu, kde začne poslední část naší cesty.

Kolik to vlastně stojí?

V Íránu se platí íránskými riály. Za korunu jich dostanete asi 600. Ceny se ale většinou udávají v tománech. Jeden tomán je 10 riálů. Někdy ale ceny v riálech vyznačené jsou. Aby to nebylo tak jednoduché, Íránci často udávají pouze počáteční číslici – kdo by se s těmi nulami tahal, že jo. Když tedy chlapík na trhu řekne, že to stojí „čahar“, většinou to je čtyři tisíce tománů, tedy čtyřicet tisíc riálů, tedy asi 80 korun. Ale taky nemusí. :)
A kolik že to tady tedy stojí?
láhev vody, vstup do muzea – 6 kč,
jídlo v restauraci 40 – 200 kč,
120 km autobusem – 30 kč,
vnitrostátní letenka – 600 kč,
hotel – 500 kč+
nový licenční Peugeot 406 v super basic výbavě - 600 000 kč

Ospalý Kášán a vesnička z červené hlíny

Od Kášánu, města napůl cesty z Isfahánu do Teheránu, jsem nevěděl co čekat. Nějaký bodrý stařík v autobuse vykládal, že dva dny je na Kášán málo, že potřebujeme aspoň týden, tak snad tam něco k vidění bude. Ocitli jsme se v ospalém městě, kde nikdo nikam nespěchá, siesta trvá déle než jinde, a když je pátek (tzn. neděle), tak na ulici nepotkáte ani myš. Hlavní atrakcí města jsou „historické domy“ – několikapatrové, více či ještě více složité komplexy, které byly postaveny před cca 300 lety. Každý obsahuje uzavřené nádvoří s bazény a fontánkami, spoustou verand, patios a okrasných zahrad. Interiéry i exteriéry jsou velmi bohatě zdobené freskami, malbami, vykládanými okny a vyřezávanými dveřmi. Domy jsou postaveny (jako snad všechno z té doby v Íranu) z nepálených cihel a poslední době jsou díkybohu opravovány, renovovány a zpřístupňovány lidem. Nedaleko těchto domů sloužily i historické lázně – krásně vyzdobené kachlíkové interiéry, spousty bazénků a fontánek, ohřívárna vody, všechno fungující pouze díky samospádu. Velmi zajímavé bylo dostat se na střechu těchhle budov. Střechy tvoří různě vlnité, kopulovité plochy, které přecházejí jedna do druhé. Na kopulích jsou někdy větrací věže a věžičky, kudy zevnitř unikal teplý vzduch. Kopule mají většinou na vrcholu otvor, kterým dovnitř proniká světlo (a člověk kouká, nad kterou místností zrovna je).

Druhý den jsme jeli do Abyaneh – malé a malebné vesničky v horách, asi 2400 m vysoko. Vesnička je postavená z cihel z červené hlíny, všechno je tam tmavě rudé, včetně vzorů na krojích místních babek. Domky jsou nalepeny jeden na druhý, a celá vesnice je na úpatí hory skoro 4000 m vysoké. Impozantní pohled. Byť se místní snaží žít pořád svým životem – tahají oslíky obtěžkané všelijakým nákladem, pěstují a suší nejrůznější ovoce, přesto je vidět že hordy turistů (jak cizinců tak místních) dělají své. Íránci si tam kupují a renovují domky aby měli kam utéct z Teheránu a nikdo zřejmě nekontroluje, co se s domkem při „modernizaci“ děje. Přes víkend a o svátcích se vesnice naplní lidmi, přes týden v ní zůstává jen pár babiček a dědů.
Zajímavé bylo, když jsme cestou projížděli okolo íránského podzemního pracoviště na obohacování uranu – blízko města Natanz. Jede se opravdu velmi blízko, celé místo je obehnáno plotem se strážními věžemi a střílnami, v okruhu několika kilometrů jsou na pouštních návrších instalované respekt budící zbraně u nichž sedí podřimující vojáci. Jakožto nevoják jsem je odhadl na protiletadlové kulomety, ráže 1,5 palce.

Konečně vyhládneme

Dnes jsme si odbyli poslední prohlídku a nákupy s maminkou Mahsy a celé odpoledne se léčili z předchozí noční návštěvy švagra Aliho a jeho kuřecích kebabů. Švagr Ali má nový byt nedaleko Isfahánu s výhledem na okolní hory. Je velký a plný nejrůznějších ozdob na stropě, nalepených vzorů nad lustry a barevných světelných hadů obepínajících zdi pokojů. Pokoji dominuje velká plazmová televize LG, na které se neustále přepíná mezi 159 dostupnými satelitními programy. :) Jako každý íránský obývací pokoj i ten jeho má velké množství židlí a gaučů. Íránci jsou velmi společenští i mezi sebou a v podstatě neustále se scházejí. Ali chce emigrovat. Říká, že mu v Íránu chybí aspoň trocha osobní svobody. Trochu ho rozrušilo, když jsme probírali ceny nemovitostí v Evropě. Byly zhruba dvojnásobné oproti jeho představě. Jeho bratr žije ve východním Německu a tvrdí mu, že za 2M kč pořídí bydlení s malým byznysem. No nevím. Ali ugriloval kuřata a rajčata. Velké části masa zůstaly růžové nebo i červené. Udělal jsem chybu, že jsem si sedl vedle něj. Nutil a nutil a mně bylo druhý den nanic. Nic jsem nejedl, z čehož byla maminka Mahsy očividně rozpačitá.
Holky chtěly ochutnat něco českého, tak jsme udělali večer bramboráky. Majoránku jsme nikde neviděli, ale dohnali jsme to česnekem a spoustou ostatního koření, které bylo k dispozici.
Večer jsme šli (jak jinak) navštívit konzervativní tetu – sestru maminky Mahsy. Za války s Irákem jim zabili bratra a ona od té doby vyznává velmi konzervativní způsob víry (vždyť přece její bratr zahynul ve jménu Alláha). Nesundává si hedžáb před cizím mužem ani doma, hned vedle ohromného obrazu bratra je portrét imáma Chomejního. Žije se svým stařičkým otcem. Je mu 95 let a je úžasný. Běhá jak čipera, pořád se na něco vyptává, zřejmě po úraze má jen jedno oko a na požádání prozpěvuje verše Sádího.
Po návratu do domu a rozloučení nám Kuroš (další švagr žijící v přízemní domu) přinesl láhev vína, které si potajmu doma vyrábí z koupených hroznů. Víno není to úplně náš standard, ale opravdu jsme to ocenili. :)
Zítra jedem do Kášánu, malého města (300k lidí :)) na cestě do Teheránu. Těšíme se, že konečně trochu vyhládneme a trochu se vyspíme.

Perská pohostinnost - aneb škola dorozumívání

Moc vám toho v tyto dny nevystavuju; vím. Je to tím, že pobyt v místní rodině nám nedává ani chvilku volna. Přes den se snažíme chodit a poznávat město, večer se na nás chodí koukat, nebo jsme voženi k nejrůznějšímu příbuzenstvu. Návštěvy tu vypadají tak, že okolo 9 se někam vyrazí. Předvádí se byt, prohlížejí se fotky, Masha simultánně tlumočí 20 lidem (poor girl). V 10 se začíná vařit. Po 11 se začíná večeřet. Od stolu se nevstává, dokud do nás hostitelé nenacpou všechny typy jídel, které pro nás připravili. Pak se sedí, probírají se ceny, profese, nadává se na vládu, znovu se ukazují fotky, atd. Typicky po druhé hodině se s omluvami odvalíme do auta a jedeme spát.
Protože Mahsa musí přes den aspoň na čas do práce, průvodce nám dělá její maminka, která neumí anglicky. Dorozumívání je vcelku zábava. Ona má svojí představu o tom, co nám chce ukázat, my máme naší představu, co a jak chceme vidět, takže je to občas docela přetahovaná.

V pondělí ráno jsme vyrazili na prohlídku isfahánského náměstí. Je to údajně druhé největší náměstí na světě (větší je jen v Pekingu – Tien-an-men). Jsou na něm dvě velké mešity, královský palác a podloubí obepínající celý obdélník. Náměstí je plné bazarových krámků.
Královský palác (Ali Qapu) nechal postavit na konci 16 století šáh Abbás I. Jeho dominantou je velká terasa s 18 vysokými dřevěnými sloupy, které podepírají krásně zdobený a vykládaný dřevěný strop.
O Imámově mešitě Íránci skromně prohlašují, že je nejkrásnější na světě. Její krása spočívá v bohatosti zdobení dlaždic, které pokrývají téměř veškeré plochy. Byla postavena na začátku 17 století a stavitel nechal udělat při stavbě několik chyb porušujících dokonalou symetrii stavby, aby tak demonstroval svoji omylnost před Alláhem. :) I když portál mešity je posazen do profilu náměstí, zbytek stavby je našikmo – směrem k Mekce.
Mešita šejka Lutfullaha (tchán šáha Abbáse) byla postavena ve stejné době. Doplňuje imámovu mešitu a v minulosti sloužila pouze ženám.

Jedna strana náměstí sousedí s rozlehlým trhem. Na druhé straně trhu je židovská čtvrť a v ní je Páteční mešita (Jameh Masdžet). Největší a nejstarší mešita v Íránu. Je velmi rozlehlá, stavěná z nepálených cihel. Její hlavní kopule byla postavena před 1000 lety a je to první kupole postavená bez nosných podpor. S kupolí sousedí řada dalších sekcí mešity, které byly postupně dostavovány, přestavovány a sloužily k nejrůznějším účelům. Mešita prý přežila 9 zemětřesení, takže tehdejší mistři stavebníci odvedli dobrou práci. Mešita není příliš zdobená, na mnoha místech jsou rozpadající se místa, někde jsou podepřené stropy, sloupy nesoucí klenby jsou mnohdy dost nakřivo, ale z celého místa dýchá historie a patina a je dobře, že pořád slouží svému účelu. Ostatně jako další místa, která se třikrát za den zavřou, aby v nich mohly proběhnout modlitby.

Isfahán je turistické město a je to na něm vidět. Trhovci a jejich naháněči jsou na turisty velmi dobře připravení. Scénář je vždy stejný: zeptají se odkud člověk je a pak začnou mluvit v jeho jazyce. Jsou opravdu dobří, zabírají i na takové státy jako je Estonsko. Jen na Albánii byl jeden z nich krátký. Říkal ale, že z Albánie ještě žádného turistu nepotkal, tak je možné, že teď už má příslušné fráze v krvi. Po úvodní spršce v rodné řeči se začne konverzovat v angličtině a naháněč neomylně vede oběť do spřízněného krámku „na čaj“. Zdejší trh je vyhlášený tím, že je nejlepší na pořízení všech možných „handicrafts“ a pravda je, že tu mají opravdu krásné věci. Vázičky, mísy a hrnky z jemného modrého malovaného materiálu, rámečky a krabičky vykládané kovem a barevnými ploškami, věci tepané z nejrůznějších kovů, ubrusy s tištěnými vzory ze zaručeně přírodních barev, zlato, stříbro, drahé kamení a samozřejmě koberce. Navíc ceny které si trhovci řeknou vypadají na evropské poměry velmi dobře. Nepoučený Evropan už sahá pro peněženku, ale pak ho napadne: no jo, jsem ale na trhu, měl bych asi smlouvat. Srazí cenu o 20% a má radost. Do chvíle, než o dvě ulice dál najde danou věc v ofiko obchodě za poloviční cenu. Ale jinak jsou trhovci opravdu milí a nikdo nikoho koneckonců nic nakupovat nenutí. :)

V Isfahánu jsou velké židovské a arménské komunity. Synagogy i kostely připadají neznalému člověku jako mešity a židovky i křesťanky také chodí zahalené. Zasvěcenec je ale pozná podle typu úboru a hedžábu co mají na sobě. Byli jsme v jednom místním kostele, který slouží Arménům jako jejich centrum. Byl celý pestře vymalovaný výjevy z bible s velmi jednoduchým oltářem. Jeho součástí je i muzeum, které velmi dobře popisuje život Arménů v Persii a jejich začleňování do zdejší společnosti včetně role Íránu za turecké genocidy v roce 1915.

Perská pohostinnost v praxi

V Isfahánu máme domluvené setkání s Mashou, kamarádkou našeho známého Amira z Radio Farda - íránské Svobodné evropy. Nevíme příliš co čekat, jen máme slíbené bydlení a víme, že Masha umí trochu anglicky. Ranní odjezd z Yazdu je ještě trochu oživen tím, že si Zdenička při odjezdu autobusu vzpomene, že zapomněla v hotelu pas, takže bodrý řidič zaparkuje autobus, vytáhne naše baťohy a jde s námi nainstruovat taxikáře co a jak s námi, abychom my už pak dalším autobusem konečně v pohodě odjeli. Když Masha napíše, že neva, že na nás počkají s obědem, začínám tušit, že to bude dobré. Masha je 28 letá íránka, která žije s matkou, má ráda Amira se kterým se zná z internetu a viděli se několikrát přes webkameru, je novinářka a sní o tom, že jí, jako Amira, vezmou do Svobodné Evropy. Její maminka neumí anglicky vůbec, ale vaří podobně jako české babičky. Přivítání je skvělé. Masha nás vyzvedla na nádraží, odvezla domů a tam už nás čekal stůl plný jídla. Měli jsme: bílou polévku která chutnala trochu jako s koupami, zeleninou a zavářkou, koláč s rýže se zapečeným kuřecím masem, pečené kuře v nějaké pikantní omáčce spolu se zeleninou a hranolkama, hromadu šafránové rýže se syšeným rybízem, rostlinný salát (všelijaké možné lupení), pikantní zeleninový salát, zeleninový salát s jabkem a různé další dobroty. Dvě nebo tři hodiny trvalo než jsme to všechno snědli, takže jsme se do města dostali až když se začalo šeřit.
Isfahán je známý hlavně svým obrovským obdélníkovým náměstím. Jeho součástí jsou dvě velké, neuvěřitelně zdobné mešity a královský palác. Obvod náměstí tvoří několikapatrová stavba s podloubími v nichž je místní bazar. Isfahán byl v 11 a 16 století hlavním městem Perské říše. Z této doby také pochází většina významných staveb. Městem protéká velká řeka (což je tady v Íránu poměrně vzácné) přes kterou vede několik historických kamenných mostů. U těchto mostů se Íránci scházejí posedávají, piknikují, kluci loví holky, holky loví kluky a zvědavci loví cizince.
Už bylo vcelku pozdě, takže nás Mahsa vzala na náměstí a bazar, které jsme rychle proběhli a pak na mosty kde se to hemžilo lidmi. Zdenka s Mahsou probíraly život v Íránu, kluky, randění a podobné důležité věci a na mě zbyla maminka. Ona mluvila persky, já anglicky. Naučila mě počítat od 20 do 100. Ještě mi zbývá si zapamatovat 11 až 19 (je to peklo).
Zpátky domů jsme se dostali před jedenáctou. Bylo docela pozdě, takže jsme se těšili do postele. Holky ale začaly nosit na stůl jídlo. Pak přišla sestra Mahsy s manželem. Sedělo se a hodovalo a spát jsme šli pozdě v noci.

Siesta mister, maňána

Dnešek jsme měli vyhrazený na Yazd samotný. V jeho středu je historické centrum z nepálených cihel, které je stále obydleno, je v něm spousta mešit, hotelů, krámků a zákoutí. Zatím se mi dařilo poměrně úspěšně držet Zdenku od krámků s koberci, ale dnes jsme hned při prohlídce první památky - alexandrovského vězení narazili na první neodeolatelnou záležitost. Byl to rytec vyrývající do mpsazných karaf, váz a mís různé motivy, kudrlinky, cinkrlátka, ptáčky a jiná zvířata. Zdenka se do jedné karafy tak zahleděla, že o ní mluvila následující půlhodinu, načež jsme znovu zaplatili vstupné a šli jí koupit. Tím jsme se zbavili íránských peněz a bylo potřeba nakoupit další. Ve směnárně byl bídký kurs. V bance o něco lepší, ale neměli jsme pas, což je tam nutný předpoklad pro výměnu.Tak jsme šli zpátky do směnárny. Zavřeno. Tak jsme šli do hotelu pro pas a zpátky do banky. Zavřeno. Byla jedna hodina po poledni. Úředník říká - máme siestu, ve čtyři otevřeme. OK, to nějak přežijeme.
Vyrazili jsme do muzea vody - dlouho už mě zajímalo kde berou ve městě uprostřed pouště vodu. Zvlášť když se zdálo, že s ní nijak nešetří. Funguje, nebo spíš fungovalo to takhle: v nedalekých horách jsou navrtané studny a prameny, některé až 100 m hluboké. Voda z nich se do města přivádí podzemními kanály - Qanáty. Ty vykopávali drobní mužíci s motykami a krumpáči a dělali je právě tak velké aby se jimi byli schoní protáhnout. Jak s motykami při svíčkách byli schopni držet sklon nevím, vodováhu jsme v muzeu neviděli. :) Ve městě se potom kanály větví a vedou do jednotlivých domů. V každém z nich (z těch bohatších) je pak bazének s přítokem a odtokem ke kterému vedou většinou strmé a dlouhé schody. Dnes už se systém nepoužívá. Kanály se musí čistit a na to nejsou lidi. Voda se přivádí z 300 km vzdáleného Isfahánu.

Město bylo opravdu celé odpoledne prakticky vylidněné. Prošli jsme několik historických uliček a mešit a byly čtyři. Banka otevřela, ale speciální oddělení na výměnu peněz (umístěné v samostatném patře) nikoliv. Prý zítra. Naštěstí směnárník otevřel v 5. KOnečně jsme vyměnili a šli jsme se najíst. Mají tu výborné jídlo. Byli jsme v hospůdce "all you can eat - and drink - za 7 dolarů za oba. Typické jídlo je tu kebab nebo pečené mleté maso se spoustou zeleniny, kořením a jogurtem. Měli jsme také plněné papriky, pečené lilky, kuře pečené v nějaké kořeněné šťávě a jiné dobroty. V hospodě jsme potkali zajímavého chlapíka. Jmenoval se Diego. Byl to Argentinec žijící ve Švédsku, doktor živící se svážením nejrůznějších uměleckých věcí z různých koutů světa a jejich prodejem. Výborně jsme si popovídali o životě a o světě a popili něco nealkoholických piv. Zdenka s plným žaludkem byla konečně spokojená, tak jsme ještě rychle proběhli místní bazar. Cestou domů jsem si ještě vyfotil jednu bubáckou babičku. Začala něco povídat, gestikulovat a natahovat k nám ruku. Myslel jsem chvilku, že chce peníze. Ona pak ale z pod hedžábu vytáhla zauzlovaný šátek, rozmotala uzlík ve kterém byly schované malé bonbóny a každému nám dala. Bylo to dojemné, Zdenka uronila slzičku. Pak už nás čekal jen hotel a příprava na zítřejší cestu do Isfashánu - prý vrchol každé cesty do Íránu.

Městečka z hlíny

Yazd je údajně nejstarší trvale obydlené město na světě. Vzniklo prý před 7000 lety. Nás na úvod moc příjemně překvapil. Ještě vytřesení z dědova Paykanu jsme vyrazili na noční procházku. Velkou část centra tvoří staré město postavené z nepálených cihel, podobně jako Abarque. Snad ještě víc než jinde tu na nás lidé halekají a mávají. Nakonec nás cestou zastavila mladá holka s matkou a bratrem. Chtěla si popovídat anglicky. Podle oblečení byla z hodně konzervativní rodiny. Měla rukavice a čádor, její matka byla zakuklená ještě víc; koukal jí jen nos a oči - takovým říkáme bubáci. Vyptávala se proč jsme v Íránu, co si o něm myslíme, co si myslíme o lidech, o zahalování, o čádorech atd. Poté co jsem se snažil přispět několika úžasnými moudry mi řekla, že bych se s ní neměl bavit a ona se mnou taky ne. Tak jsem zmlkl a spokojil se s focením. Zdenku nakonec pozvala k sobě domů, že by se jim tam líp povídalo. Ale ona že beze mě ani na krok. Škoda. Moc by mě zajímalo,jak to v takové rodině vypadá. Aspoň z vyprávění.

Na dnešek jsme měli domluvený výlet po okolních vesničkách, které jsou významnými místy zoroastriánské civilizace - t.j. civilizace, která vládla v Persii před nástupem islámu, před rokem 1300. Najezdili jsme asi 170 kilometrů v okolních horách. Absolutně fantastické bylo město duchů Kharanaq. Na místě obydleném 4000 let vyrostlo neuvěřitelně pitoreskní městečko z nepálených cihel. Domky jsou ve svahu nalepeny jeden na druhý, prolínají se jak navzájem mezi sebou, tak jednotlivé místnosti v nich. Mezi nimi se linou uzounké uličky,kudy člověk jen tak tak projde. Po strmých schodech se dá dostat na jejich střechy a chodit po kupolích zastřešujících prostory a uličky. Mnohé černé kuchyně s otevřenými ohništi mají ještě začouzené stropy a ve zdivu "vestavěné" velké bachraté nádoby, které sloužily k bůhví čemu. A dominantu všemu vytváří minaret na jehož vrcholek se dá dostat po neuvěřitelně strmém a úzkém schodišti a nahoře ho vlastní silou rozhoupat. Jaká škoda, že město je už 40 let opuštěné. Po problémech s kanály přivádějícími vodu z okolních hor lidé odešli do nové časti města, kde si užívají nové kanály a všechny ostatní výdobytky civilizace. A jejich neuvěřitelné městečko je v dost žalostném stavu a za dalších 40 let už něj nejspíš nezbude vůbec nic.

Vůbec se mi tam odsud nechtělo, ale průvodci nás honili, že prý dlouhá cesta a tak jsme jeli. Čekal nás Chak-Chak - nejsvětější místo Zoroastriánů. Pověst vypráví, že Arabové přinášející do Persie islám pronásledovali královskou rodinu, která se na útěku rozdělila. Jedna z dcer prchala do hor. Když viděla, že není úniku, před ní jen strmé skály a za ní pronásledovatelé, začala prosit boha Ahura Mazdu o záchranu. Skála se před ní rozestoupila a ona byla zachráněna. Navíc, uprostřed pouště, tam kde princezna složila své šaty, začala ze skály skapávat voda. Teď tedy mají zoroastriánové na tomto místě postavenou svatyni (opravdu tam kape ze skály voda :) ), kde od okamžiku onoho zázraku hoří věčný oheň. Princezna se nakonec provdala za imáma Hossejna, jednoho ze svých někdejších pronásledovatelů.
Je to z architektonického pohledu vcelku nezajímavé místo, šmrnc mu dodává opravdu dramatická scenérie okolních kopců a pouště. Vedla do něj prašná cesta - zatím jediná nevyasfaltovaná silnice, kterou jsme tu viděli.
Na další zastávce - v městě Ardakan - jsme měli slíbenou prohlídku fabriky na hennu, domu konzervativní rodiny a rodného domu bývalého (reformního) prezidenta Chatámího. Bydlel tam totiž bratranec našeho průvodce, který všechny tyhle věci uměl zajistit. Tedy měl umět, problém byl, že byla místní neděle a celé město vyrazilo na slávu do mešity. Fabrika byla zavřená (vždyť byla neděle), konzervativní rodina byla samozřejmě také v mešitě. Muzeum u Chatámích bylo také zavřené - ani tady nebyl nikdo doma. Tak jsme vyrazili k posledním atrakcím - domu, který umí uchovat led přes celé íránské léto a k výrobně přírodního hnojiva pro místní zemědělce. Led se vyrábí tak, že se přes zimu nechá zmrznout voda ve velkých bazénech a kusy ledu se odnesou do velké a hluboké jámy. Jáma je ukrytá pod vysokou kupolí ve tvaru homole a ta prý zajistí, že se letní žár k ledu nedostane. A výrobna přírodního hnojiva? To je ohromný holubník pro 4000 holubů. Umí zajistit, že holubi jsou natočení prdelkami do požadovaného směru. Pak už stačí jen otrlý chlapík s lopatou a je vystaráno. Dnes už mají holubi smůlu, holubník je jako nový, zrekonstruovaný pro turistické účely (pouze na dívání). 4000 přihrádek vypadá v 10 metrů vysoké věži vcelku zajímavě.

Proč má Írán největší úmrtnost na silnicích

Čas nás tlačí ze Širázu pryč. Ještě jsme sice neviděli pár významných věcí, ani jsme nezkoušeli nic usmlouvat na zdejším bazaru, ale nedá se nic dělat. Máme naplánovaný přejezd do města Yazd ve stejnojmenné oblasti ve středním Íránu, asi 400 km severovýchodně od Širázu. Zdenka vymyslela, že se cestou na pár hodin zastavíme v městečku Abarque, které má několik zajímavých míst a nejezdí do něj příliš turistů a potom budeme pokračovat v cestě, abychom do večera byli v Yazdu. Mezitím jsem zamluvil průvodce na cesty po vesničkách v okolí Yazdu - po zkušenostech s řidičem co nás vozil po Persepolisu a spol si připlatíme za někoho kdo umí komunikovat a kromě řízení nám něco zajímavého řekne.
Ráno jsme tedy vyrazili autobusem obecně zvaným "Volvo" (rychlejší, pohodlnější a dražší) směrem do Yazdu.Už jsem tak zhruba tušil jak vypadá íránský traffic, ale tohle byla další lekce. Mladý uhrovitý řidič si byl dobře vědom toho, že má velký, silný autobus Scania s klimatizací, tempomatem a hlasitým klaksonem. Všechna auta menší než velké tahače ignoroval, odtruboval, vytlačoval a razil si nekompromisně cestu vpřed. Jeho vrcholný kousek byla "brzdová" noha nonšalantně přehozená přes "plynovou" a sledování íránské telenovely na monitoru na přístrojové desce.
POdle plánu jsme vyskočili v Abarque. Baťohy jsme chtěli uložit v hotelu a pak si je vyzvednout. Stopli jsme si taxíka, kterého řídil takový srandovní děda. Odvezl nás do hotelu, kde jsme se dozveděli, že do Yazdu jede jeden autobus "teď" - ten co jsme jím přijeli a druhý za hodinu.Pak už nic, až zítra. Řekli jsme si - to je divné, tomu nevěříme; chtějí abychom u nich spali. A vyrazili do města. A děda v taxíku říká - Do Yazdu chcete? Tak to vám jede autobus za hodinu a pak až zítra ráno. My říkáme - a za kolik byste nás tam dědo odvezl? Recepční říkala, že 25 dolarů, víc bychom asi nedali. A děda - to je moc, odvezu vás tam za 16. A pak nás z radosti, že ho večer čeká slušné rito vozil od jedné pamětihodnosti ke druhé. Abarque bylo úžasné - a děda k tomu hodně přispěl. Věděl kam jít, koho se zeptat a "otevřel" nám dveře od nejrůznějších schodů vedoucích do pater mešit a různých domků, jejichž význam jsme jen odhadovali. Mešity a domy byly postaveny z vepřovic a omítnuté byly sušeným bahnem smíchaným se slámou. Střechy budov byly navzájem propojené a vytvářely soustavu kupolí, hrbolů a válců, pod nimiž žili lidé. Mešity měly navíc větrací věže - ty do sebe ve výšce nasávaly vzduch, který proudil dovnitř a ochlazoval interiér. Kromě toho jsme viděli ohromný cypřiš, starý údajně 4000 let. Íranci okolo něj pořádají pikniky. Městečko bylo se svým až mrtvolným klidem (byla zdejší sobota) balzámem po rušném Teheránu a Šírázu.
Pak nás děda ve smluvený čas naložil a vyrazilo se do Yazdu. Děda natočil plnou nádrž a zaplatil za ní 3,5 dolaru. Tím jsem pochopil, proč se cena tacíku neodvíjí od vzdálenosti, ale od času. Čekalo nás (jak jsme zjistili) ještě 170 km. Cestou jsme přejížděli přes hory. Vypadaly drsně a nehostinně. Mohli jsme vystoupat nějakých 500-700 metrů. Časem se setmělo. Auta kupodivu ne a ne rozsvítit. Když Už byla skoro tma, ukázalo se, že to tady se svícením je opačně než u nás. Auto jede (téměř) potmě a když vidí, že se v protisměru něco blíží, rozsvítí dálková světla, aby si ho protijedoucí řidič všiml a nenapadlo ho předjíždět. Motorky a staré těžké nákladní mercedesy (při jízdě do kopce) nesvítí vůbec. Asi jim nezbývá energie. Takže, po troše adrenalinu jsme úspěšně dorazili do Yazdu, děda po velkém úsilí a vyptávání našel náš hotel (dvakrát přitom v uzoulinkých uličkách odřel auto - ještě že jsou vepřovice docela měkké) a my už se teď těšíme na zítřejší výpravu za zooastriánskou (předmuslimskou) kulturou.

Persepolis

Dnes jsme se vydali za památkami z počátků Perské říše. V okolí Širázu jich je hned několik. Nejvýznamnější a nejvíce opěvovanou je Persepolis. Město založené v 6. století př. nl. Dáriem velkým bylo až do vpádu Alexandra velikého (makedonského) středem perské říše. Dnes z něj zbývá několikero sloupů, schodišť s vytesanými reliéfy, pár vstupních bran a portálů a dvě hrobky vytesané ve skalách na městem, kam jsme se pod dopoledním sluncem také vydali. Dost tak akorát na to, aby si člověk dokázal představit jaké rozměry, mohutnost a krásu stavby měly, když sloužily svému účelu.
Jednotlivé památky jsou od sebe poměrně daleko - najezdili jsme dneska něco okolo 200 kilometrů. Vozil nás mladík, co neuměl ani slovo anglicky, ale vždycky pochopil co po něm chceme. Připravil nám jednu zajímavou chvilku, když si nějak dokázal zabouchnout klíče v autě. Zdenka trochu znervózněla - byli jsme v poušti, bylo poledne a ona byla navlečená v černém hábitu se šátkem na hlavě. Chtěl jsem jí utěšit, že vodu máme, ale - byla v autě. CHlapík chvilku zmateně pobíhal, bylo vidět, že je mu úzko a pak ho vysvobodil řidič autobusátka s italskými turisty. Půjčil mu zahnutý drát a pak už to šlo ráz na ráz - jako u staré Škody 105L. :o)
Mimochodem, silnice tu jsou skvělé. Nemají jaksi sice krajnice, končí tak nějak bezděčně, ale povrch mají kolikrát lepší než ty naše. Dálnice jsou 30 km okolo měst osvětleny.
Také jsem už vyzkoumal jak to tu je s telekomunikacemi. Fixní incumbent je samozřejmě státní. Síť je analogová, ale někde už funguje tónová volba. Ceny jsou vcelku příznivé. Místní hovor v Teheránu stojí 8 hal/min, v Šírázu jsou zadarmo :o). Hovory do mobilních sítí jsou o něco dražší. Provolal jsem celkem asi 10 minut a celé to stálo 8 korun. Mobilní operátoři tu jsou čtyři. Opět státní společnost a tři "soukromé". Propojovací dohody (nebo trh?) ještě nefungují ideálně. SMS do off-netu lze posílat pouze z oné státní firmy. Vodafone ještě nemá funkční roamingovou dohodu - mám za to, že se zrovna testuje, takže tu fungujeme s T-Mobilí kartou.

Jsme na nejjižnějším bodu cesty

Shiraz

První den v Širázu. Město je zhruba desetinové oproti Teheránu (o něco větší než Praha) a je významně klidnější a čistější. AUta tu smrdí podobně, ale smogu tu příliš není. Má hlavní třídu táhnoucí se z jihovýchodu na severozápad okolo které je soustředěno veškeré obchodní dění. Jsou tu tisíce krámků podobně tematicky laděných jako v Teheránu. Je tu spousta pasáží a vnitrobloků přeplněných zbožím v několika patrech nad sebou a všude spousty lidí. Připomíná mi to Prahu před dvaceti lety, jen toho zboží je výrazně víc.

Širáz je také domovina onoho světoznámého vína (Syrah) a dvou z nejvýznamnějších íránských básníků. Háfeze a Sádího. Dnes ale lidé ze Šírázu nemají ponětí, jak jejich víno chutná. Jeho výroba je zakázaná, stejně jako výroba nebo dovoz jakéhokoliv jiného alkoholu. Zato svoje básníky Íránci milují. Viděli jsme to dnes u hrobky Háfeze, na kterou jsme se byli podívat (žil v 9 stolení nl.). Jedoduchý baldachýn na osmi sloupech skrýval krásný náhrobek z průsvitného bílého mramoru (těží se nedaleko odsud). Byl zasazen uprostřed zahrady se spoustou citrusových stromů a květin, která uprostřed města působila až jako neskutečná oáza. Atmosfétu dokreslovala perská hudba. Klidně bych seděl několik hodin a pozoroval Íránce jak přicházejí k hrobce, nábožně se jí dotýkají a několik minut jako u vytržení na náhrobek koukají, případně si mumlají nějakou modlitbu (Zdenka říká, že za zemřelé). Bylo to celé úžasně uklidňující.

Měli jsme dnes po celý den průvodce - dvacetiletého kluka, který se nám ráno vetřel, že bude náš "free of charge guide", že mu stačí když se s ním budeme bavit anglicky. Byla s ním sranda a v zahradě u hrobky jsme díky němu viděli, jak vypadá seznamování a flirtování po íránsku. Velmi podobně jako u nás. V zahradě byla spousta holek-Íranek, které se zdály samy vcelku nažhavené na seznámení. Šátek na hlavě má zřejmě stejný význam jako naše šála. A že muž nesmí na ulici oslovit neznámou ženu? A tos slyšel kde, prosím tě? Takovou blbost? :o)

Internet po íránsku - to je taky vcelku kovbojka. Internetové kavárny tu sice jsou, ale všechny se připojují přes dialup. Večer člověk nejdřív chvíli zkouší, než se dostane na linku. Pak se připojí a rozvzpomene se na staré dobré telekomí připojení - 46,5 mbps. To je ale dál bůhvíjak agregováno, protože výsledná rychlost je většinou naprosto zoufalá. Takže člověk většinu času sedí, čumí a čeká až se mu načte stránka. A to celé za 4 dolary za hodinu.
A pak zjistí, že facebook se mu nenačte, protože stránka je závadná a pro veřejnost blokovaná
A blogspot.com aktivně přeloží stránku do perských kudrlinek, takže přihlášení a publikace článků je vcelku zábava
Každá druhá klávesnice neumí @, takže napsání mailu pak vyžaduje trochu toho počítačového umu.
Obrázky do tohodle blogu určitě nedoplním před návratem do Čech.
Ale co už, nakonec se to vžycky nějak povede. :o)

Jak jsem přišel o jednu iluzi :o)

Jak říkám, Teherán je vcelku ošklivý, ale je v něm pár pozoruhodných míst. Jedním z nich je Golestánský palác - komplex veliký asi čtvrt čtverečního kilometru, jehož nejstarší část je stará asi 800 let. Do dnešní doby procházel neustálým vývojem, budovy se bouraly, rozšiřovaly, přestavovaly, stavěly se nové, a každá dynastie v něm chtěla zanechat trvalou stopu. Až do islámské revoluce sloužil palác vládnoucí suitě a odehrávaly se v něm všechny oficiální ceremonie. Dnes je veřejnosti přístupná pouze jeho zanedbatelná část, ale i tak návštěva určitě stojí za to. Co nás zaujalo:

- Zrcadlové sály. Výzdobu ohromných, členitých místností tvoří ornamenty vykládané zrcadlovými sklíčky. Ornamenty jsou plastické, vytváří někdy neuvěřitelně složité plochy a tvary.
- Úžasný ohromný trůn z bílého průsvitného mramoru - byl schovaný v jednom ze zrcadlových sálů, který byl zakrytý plachtou. Naštěstí nikomu nevadilo, když člověk plachtu odhrnul z vlezl dovnitř.
- Fotografická galerie ukazující život z té doby (okolo 1850). Šáh Nasr-e-din (neznám to jméno z pohádek?) byl zřejmě vášnivý fotograf. U půlky fotek zobrazujících jeho, jeho klauny a šašky, děti a prostory paláce byl uvedený jako autor.
- Prázdné kašny - zahrada paláce obsahuje řadu kašen a fontánek, které jsou vzájemně pospojovány soustavou potůčků a propustí. Zároveň do nich může proudit voda z fontánek uvnitř budov. Celý tenhle systém je dnes ale prázdný. Nikde ani kapka vody.


Přemýšlíte o vlastním businessu? Založte si v Íránu leteckou společnost. Naše zkušenost je, že všechny lety kamkoliv jsou 14 dní dopředu vyprodány. Včera, při posledním zoufalém pokusu vyjednat některou z variant které jsme vymysleli se na nás usmálo štěstí v podobě Íránky, která se nenechala odradit a nakonec někde vyšťourala 2 místa v první třídě jakéhosi charteru do Širázu na druhý den (!). Vyběhla z kanceláře a za půl hodiny se vrátila s letenkami. Takže se vracíme k původní variante naší cesty, která se zdála už neuskutečnitelná a v pondělí večer letíme do Širázu. Není to sice ta společnost co má výsadu „runs the world’s last Boeing 707 in passenger operation“, (s tou mimochodem letí Honza Kuneš), ale nevadí. Příliš adrenalinu také škodí.

Od první cesty do Mexika jezdím s "kapsou na krku". Mám v ní všechno bez čeho se neobejdu. Většinou pas a peníze. Nemůžu o ni přijít. Není vidět, je z kvalitního materiálu, vždycky jí cítím a případný útok snadno odrazím. Až do dneška. Jeli jsme metrem na letiště. Vzadu baťoh s věcmi, vpředu baťoh s foťáky. Cestu jsme příjemně strávili s mladými kluky co se nás vyptávali na všechno možné. Pak jsme vystoupili a jdeme. Najednou za sebou vnímám nějaké hemžení. Slyším mister! mister! Ohlédnu se. Přibíhá ke mně uhrovitý klučina a podává mi mojí kapsu. Stojím, čumím. Nechápu to; o tu kapsu přece nemělo jít přijít! Ale ona má přetrženou šňůrku. Než se vzpamatuju, kluk je pryč. Ani poděkovat jsem mu nestačil...

První den v Teheránu

Přijeli jsme do Íranu. Íránci postavili nové letiště. Do města je to z něj skoro 40 km daleko. V 5 hodin ráno vypadal Teherán dost neutěšeně. Na pár hodin jsme si schrupli a vyrazili zařizovat věci související s další cestou.
Teherán na první pohled vypadá podle našich měřítek jako ošklivě. Oproti městům jako Tabríz, Isfahán nebo Mašad je to nově postavené město, které působí neuspořádaně, je přeplněné auty, skůtry a lidmi.
Naučili jsme se přecházet ulici - snažíme se o to, aby mezi námi a záplavou najíždějích aut a motorek byl alespoň jeden Íranec. A pak se chováme podle něj.
Pár věcí mě tu dneska zaujalo:
Budují tu teď ve velkém chodníky, hlavně u honosných administrativních budov. lidé, okamžitě začínají využívat položenou dlažbu. Nabaženě šlapou po nově položených dlaždicích, proplétají se mezi dlaždiči, překračují jejich udělátka a vyměřovací struny a dělnící se tváří, jakoby tam žádní překážející chodci nebyli.
vyměnit peníze v bance, to je tedy procedura. :) Obnáší zevrubné prohlížení předané bankovky několika lidmi. Pozvání do zámezí pobočky a usazení do křesel v koutku u stolu úřednice. Několik telefonátů (přímá souvislost s výměnou peněz nepotvrzena). Vyplnění dvou formulářů. 3 podpisy - dva z nich na jeden formulář, hned pod sebe. :) Asi tak za 10, 15 minut je hotovo a odcházíme s paklíkem "chomejní".
ulice tu mají členěné podle sortimentu, který v nich prodávají. Viděli jsme ulici kabelkovou, zářivkovou, botovou, puškovou, umyvadlovou a další. Opravdu, několik set metrů, jeden a ten samý sortiment, jeden krámek vedle druhého. Člověk snadno vidí čím se kdo živí a jak se věci dělají. Nejzajímavější byl člověk roztloukající homoli na kostkový cukr.
Mají tu pojízdné bankomaty. Přijede dodávka, otevře zadní dveře a hle, dva bankomaty. Přistaví se dvoje schůdky, nasměruje se parabola a už se vybírá...

Co vzít a co ne?

Balíme. Jde to vcelku dobře. Zdeňka ani moc neřeší barvy, mám klid. Rozruch nastane u propriet pocházejících z našich deformací. Dohadujeme se, nechápeme, ten druhý je úplný...nevímco. Nakonec si každý prosadíme tu svou. Koneckonců, součin hmotnosti a objemu je u obou stejný. Já balím svůj Compaq nc6000. Zdenka balí Acylpirin, Anopyrin, Amoksiklav, Prokanazol, Nitrofurantoin, Doxybene, Imodium, Detralex, Doxybene, Ercefuryl, Voltaren, Voltaren rapid, Xyzal, Candibene, Ibalgin, Ambrobene, Biopron, Smectu, Sinecod, Ibalgin, Locoid, Septonex, Orofar, Solu-medrol, Olynth, Nitrofurantoin, Canesten, Detralex, Mepore, Dithiaden, Imodium, 5m obvazu, 4m obinadla, 2x2ml stříkačku, 2x5ml stříkačku, přiměřeně jehel a teploměr. Až jí bude baťoh očuchávat na letišti cvičený pes, nemám s ní nic společného.
Jo a letenky nikde...

jedeme, neletíme, nebalíme...

Dnes ráno před snídaní jsem poslal někam 133 eur. Komunikace s oním webem tímto ustala. Nelením, urguji, popoháním. Hle, email. Hmm, let prý už není; mám být trpělivý, prý se možná něco objeví.
Zdeňka píše, že máme víza. Uff, zaplať pánbůh. Měli jsme obavu, že sobotní návštěva Amira ze Svobodné Evropy vešla ve známost u íránských úřadů.
Sedíme doma a nebalíme. Pijeme alkohol, protože si to teď nějakou dobu neužijeme.

kolik je v Íránu 2 x 59 ?

Zdeňka vymyslela, že nezůstaneme v Teheránu příliš dlouho a vyrazíme co nejdřív na jih do Shirázu. Je to daleko, možná nějakých 800 kilometrů, autobus se tam trmácí 16 hodin. Tak bychom mohli letět co, Tome? Hmm, tak jo. Radím se s kolegou Honzou, existuje web, kde lze zabookovat a koupit vnitroíránské letenky. Zhruba za dvoj až trojnásobek, ale co už. Navazuju mailovou korespondenci s oním webem. Jsou vcelku komunikativní, v každém mailu zmiňují kolik jim mám poslat peněz. Takto nějak to vypadá:

mail číslo 2: You can pay EUR128=EUR59 x 2 Tickets + EUR10.00 money transfer fee to us by moneybookers.com

mail číslo 4: You need to pay EUR132=EUR59 x 2 Tickets + EUR15.00 money transfer fee to us by moneybookers.com

Tak nevím, váhám. Vypadá to jako černá díra na peníze, která neví kolik chce a ani neumí počítat. A navíc, nemáme ještě víza. Ale asi to koupím. Cestovní horečka už mi leze na mozek. Dám vědět jak to dopadlo. :o)

Za týden už budeme sedět v letadle. Teď nám začíná docházet co ještě všechno je potřeba zařídit. Jsou to v podstatě nevýznamné drobnosti: koupit paměťové karty, vyzvednout víza na ambasádě, koupit paušál u týmobajlu (VF nemá v Íranu ještě funkční roaming), a možná i nějaké to pojištění by se šiklo.
Takže velká část víkendu padne na předíránské aktivity. Jsme dnes navíc objednáni k panu , který pracuje v perské redakci svobodné Evropy. Po telefonu zněl úžasně mile a ochotně, tak se těším. Mám za sebou první trénink tároofu, tak jsem zvědavý jaké to bude ve skutečnosti. :)