Proč má Írán největší úmrtnost na silnicích

Čas nás tlačí ze Širázu pryč. Ještě jsme sice neviděli pár významných věcí, ani jsme nezkoušeli nic usmlouvat na zdejším bazaru, ale nedá se nic dělat. Máme naplánovaný přejezd do města Yazd ve stejnojmenné oblasti ve středním Íránu, asi 400 km severovýchodně od Širázu. Zdenka vymyslela, že se cestou na pár hodin zastavíme v městečku Abarque, které má několik zajímavých míst a nejezdí do něj příliš turistů a potom budeme pokračovat v cestě, abychom do večera byli v Yazdu. Mezitím jsem zamluvil průvodce na cesty po vesničkách v okolí Yazdu - po zkušenostech s řidičem co nás vozil po Persepolisu a spol si připlatíme za někoho kdo umí komunikovat a kromě řízení nám něco zajímavého řekne.
Ráno jsme tedy vyrazili autobusem obecně zvaným "Volvo" (rychlejší, pohodlnější a dražší) směrem do Yazdu.Už jsem tak zhruba tušil jak vypadá íránský traffic, ale tohle byla další lekce. Mladý uhrovitý řidič si byl dobře vědom toho, že má velký, silný autobus Scania s klimatizací, tempomatem a hlasitým klaksonem. Všechna auta menší než velké tahače ignoroval, odtruboval, vytlačoval a razil si nekompromisně cestu vpřed. Jeho vrcholný kousek byla "brzdová" noha nonšalantně přehozená přes "plynovou" a sledování íránské telenovely na monitoru na přístrojové desce.
POdle plánu jsme vyskočili v Abarque. Baťohy jsme chtěli uložit v hotelu a pak si je vyzvednout. Stopli jsme si taxíka, kterého řídil takový srandovní děda. Odvezl nás do hotelu, kde jsme se dozveděli, že do Yazdu jede jeden autobus "teď" - ten co jsme jím přijeli a druhý za hodinu.Pak už nic, až zítra. Řekli jsme si - to je divné, tomu nevěříme; chtějí abychom u nich spali. A vyrazili do města. A děda v taxíku říká - Do Yazdu chcete? Tak to vám jede autobus za hodinu a pak až zítra ráno. My říkáme - a za kolik byste nás tam dědo odvezl? Recepční říkala, že 25 dolarů, víc bychom asi nedali. A děda - to je moc, odvezu vás tam za 16. A pak nás z radosti, že ho večer čeká slušné rito vozil od jedné pamětihodnosti ke druhé. Abarque bylo úžasné - a děda k tomu hodně přispěl. Věděl kam jít, koho se zeptat a "otevřel" nám dveře od nejrůznějších schodů vedoucích do pater mešit a různých domků, jejichž význam jsme jen odhadovali. Mešity a domy byly postaveny z vepřovic a omítnuté byly sušeným bahnem smíchaným se slámou. Střechy budov byly navzájem propojené a vytvářely soustavu kupolí, hrbolů a válců, pod nimiž žili lidé. Mešity měly navíc větrací věže - ty do sebe ve výšce nasávaly vzduch, který proudil dovnitř a ochlazoval interiér. Kromě toho jsme viděli ohromný cypřiš, starý údajně 4000 let. Íranci okolo něj pořádají pikniky. Městečko bylo se svým až mrtvolným klidem (byla zdejší sobota) balzámem po rušném Teheránu a Šírázu.
Pak nás děda ve smluvený čas naložil a vyrazilo se do Yazdu. Děda natočil plnou nádrž a zaplatil za ní 3,5 dolaru. Tím jsem pochopil, proč se cena tacíku neodvíjí od vzdálenosti, ale od času. Čekalo nás (jak jsme zjistili) ještě 170 km. Cestou jsme přejížděli přes hory. Vypadaly drsně a nehostinně. Mohli jsme vystoupat nějakých 500-700 metrů. Časem se setmělo. Auta kupodivu ne a ne rozsvítit. Když Už byla skoro tma, ukázalo se, že to tady se svícením je opačně než u nás. Auto jede (téměř) potmě a když vidí, že se v protisměru něco blíží, rozsvítí dálková světla, aby si ho protijedoucí řidič všiml a nenapadlo ho předjíždět. Motorky a staré těžké nákladní mercedesy (při jízdě do kopce) nesvítí vůbec. Asi jim nezbývá energie. Takže, po troše adrenalinu jsme úspěšně dorazili do Yazdu, děda po velkém úsilí a vyptávání našel náš hotel (dvakrát přitom v uzoulinkých uličkách odřel auto - ještě že jsou vepřovice docela měkké) a my už se teď těšíme na zítřejší výpravu za zooastriánskou (předmuslimskou) kulturou.