Městečka z hlíny

Yazd je údajně nejstarší trvale obydlené město na světě. Vzniklo prý před 7000 lety. Nás na úvod moc příjemně překvapil. Ještě vytřesení z dědova Paykanu jsme vyrazili na noční procházku. Velkou část centra tvoří staré město postavené z nepálených cihel, podobně jako Abarque. Snad ještě víc než jinde tu na nás lidé halekají a mávají. Nakonec nás cestou zastavila mladá holka s matkou a bratrem. Chtěla si popovídat anglicky. Podle oblečení byla z hodně konzervativní rodiny. Měla rukavice a čádor, její matka byla zakuklená ještě víc; koukal jí jen nos a oči - takovým říkáme bubáci. Vyptávala se proč jsme v Íránu, co si o něm myslíme, co si myslíme o lidech, o zahalování, o čádorech atd. Poté co jsem se snažil přispět několika úžasnými moudry mi řekla, že bych se s ní neměl bavit a ona se mnou taky ne. Tak jsem zmlkl a spokojil se s focením. Zdenku nakonec pozvala k sobě domů, že by se jim tam líp povídalo. Ale ona že beze mě ani na krok. Škoda. Moc by mě zajímalo,jak to v takové rodině vypadá. Aspoň z vyprávění.

Na dnešek jsme měli domluvený výlet po okolních vesničkách, které jsou významnými místy zoroastriánské civilizace - t.j. civilizace, která vládla v Persii před nástupem islámu, před rokem 1300. Najezdili jsme asi 170 kilometrů v okolních horách. Absolutně fantastické bylo město duchů Kharanaq. Na místě obydleném 4000 let vyrostlo neuvěřitelně pitoreskní městečko z nepálených cihel. Domky jsou ve svahu nalepeny jeden na druhý, prolínají se jak navzájem mezi sebou, tak jednotlivé místnosti v nich. Mezi nimi se linou uzounké uličky,kudy člověk jen tak tak projde. Po strmých schodech se dá dostat na jejich střechy a chodit po kupolích zastřešujících prostory a uličky. Mnohé černé kuchyně s otevřenými ohništi mají ještě začouzené stropy a ve zdivu "vestavěné" velké bachraté nádoby, které sloužily k bůhví čemu. A dominantu všemu vytváří minaret na jehož vrcholek se dá dostat po neuvěřitelně strmém a úzkém schodišti a nahoře ho vlastní silou rozhoupat. Jaká škoda, že město je už 40 let opuštěné. Po problémech s kanály přivádějícími vodu z okolních hor lidé odešli do nové časti města, kde si užívají nové kanály a všechny ostatní výdobytky civilizace. A jejich neuvěřitelné městečko je v dost žalostném stavu a za dalších 40 let už něj nejspíš nezbude vůbec nic.

Vůbec se mi tam odsud nechtělo, ale průvodci nás honili, že prý dlouhá cesta a tak jsme jeli. Čekal nás Chak-Chak - nejsvětější místo Zoroastriánů. Pověst vypráví, že Arabové přinášející do Persie islám pronásledovali královskou rodinu, která se na útěku rozdělila. Jedna z dcer prchala do hor. Když viděla, že není úniku, před ní jen strmé skály a za ní pronásledovatelé, začala prosit boha Ahura Mazdu o záchranu. Skála se před ní rozestoupila a ona byla zachráněna. Navíc, uprostřed pouště, tam kde princezna složila své šaty, začala ze skály skapávat voda. Teď tedy mají zoroastriánové na tomto místě postavenou svatyni (opravdu tam kape ze skály voda :) ), kde od okamžiku onoho zázraku hoří věčný oheň. Princezna se nakonec provdala za imáma Hossejna, jednoho ze svých někdejších pronásledovatelů.
Je to z architektonického pohledu vcelku nezajímavé místo, šmrnc mu dodává opravdu dramatická scenérie okolních kopců a pouště. Vedla do něj prašná cesta - zatím jediná nevyasfaltovaná silnice, kterou jsme tu viděli.
Na další zastávce - v městě Ardakan - jsme měli slíbenou prohlídku fabriky na hennu, domu konzervativní rodiny a rodného domu bývalého (reformního) prezidenta Chatámího. Bydlel tam totiž bratranec našeho průvodce, který všechny tyhle věci uměl zajistit. Tedy měl umět, problém byl, že byla místní neděle a celé město vyrazilo na slávu do mešity. Fabrika byla zavřená (vždyť byla neděle), konzervativní rodina byla samozřejmě také v mešitě. Muzeum u Chatámích bylo také zavřené - ani tady nebyl nikdo doma. Tak jsme vyrazili k posledním atrakcím - domu, který umí uchovat led přes celé íránské léto a k výrobně přírodního hnojiva pro místní zemědělce. Led se vyrábí tak, že se přes zimu nechá zmrznout voda ve velkých bazénech a kusy ledu se odnesou do velké a hluboké jámy. Jáma je ukrytá pod vysokou kupolí ve tvaru homole a ta prý zajistí, že se letní žár k ledu nedostane. A výrobna přírodního hnojiva? To je ohromný holubník pro 4000 holubů. Umí zajistit, že holubi jsou natočení prdelkami do požadovaného směru. Pak už stačí jen otrlý chlapík s lopatou a je vystaráno. Dnes už mají holubi smůlu, holubník je jako nový, zrekonstruovaný pro turistické účely (pouze na dívání). 4000 přihrádek vypadá v 10 metrů vysoké věži vcelku zajímavě.